Originál rukopisu je uložen v LA PNP – fond Lešehradeum.
Text byl poprvé zveřejněn, v rámci badatelské činnosti DCČH, ve sborníku Logos, č. 1/2, 2012, s. 45–47.
Illuminismus
Když jsme vymezili vývoj ducha lidského až k Mysticismu, bude užitečno pověděti několik slov o stycích úrovně Viditelné s Neviditelnou pomocí vědomé činnosti a beze ztráty vědomí – jež patří v obor mediumity.
Osvícenec (Illuminovaný) jest pro toho, kdo ví, ne pro toho kdo kritisuje, bytostí schopnou vejíti ve vědomý styk s úrovní Neviditelnou.
Jsou pak tyto styky různé, podle psychologické povahy člověka a podle většího neb menšího rozvoje jeho nadsmyslných schopností.
První srážka astrální úrovně tvora s mentální úrovní subjectu nastane náhle, s intensivním, přímým viděním jako u Jakuba Boehma a Swedenborga, nebo pomalu a postupně se slyšením, viděním a pocity srdečními jako u Gichtela a Claudia de St. Martina.
První postup osvícení jest řidší.
Nastává, pakli Neviditelno působí přímo na bytost své volby, aniž tato si toho žádala, aneb toho očekávala.
Swedenborg a Jeanne d’Arc jsou tu typickými.
Po první srážce, jež určuje vztahy obou úrovní dějí se styky prostě, vždy však pod řízením Neviditelna, aniž by subject ztratil i jen na okamžik, vládu a kontrolu svých schopností.
Druhý postup osvícení je snadnější potud, že může býti sledován metodicky buď o samotě, nebo za vedení živoucích Mistrů.
Pravíme li „snadnější“, měli bychom připojiti „nastoupiti“ – (totiž že možno jej snáze nastoupiti) neboť jako každá cesta mystická jest i tato cesta plna zkoušek, pokoření a neustálých obětí – jež zbavují odvahy i ty, kdož byli s počátku nejhorlivější.
Historie přátel Gichtelových je v tomto směru svrchovaně poučnou.
Bylo jich 20 rozhodnuvších se vše nasaditi ku sledování této cesty a po prvních zkouškách, ztrátě peněz, zdraví a ztrát naděje na dobrý výsledek 19 se jich vzdalo – jen Gichtel vytrval a dospěl cíle.
Dosti iniciačních bratrstev vede své členy k této cestě.
Počíná se očistou tělesnou pomocí stravy – obecně bylinné (vegetarianské) a cviku mentálního, toť první nepatrný počátek s nebezpečím egoismu, jenž pudí člověka, aby se měl za čistšího nežli jiní lidé a nechtěl si znečistiti čistotu astrálními neb fysickými styky špatnějšího zrna.
Nešťastník, jenž se oddá těmto představám, vyšinuje se ze své dráhy, opouští srdeční úroveň milosrdí a lásky a vstupuje na úroveň mentální, znetvořen pýchou a jest uveden v říši astrální, kde jej had Panteos zillusionisuje dle libosti. (omámí)
Pro člověka, jenž takto opustil cestu srdeční, jest astrální gymnastika vším.
Modlitba a úroveň Boží osobnosti pro něj neexistují, neboť jeho pýcha jej pudí popírati vše, čeho nevnímá, toť začátečník, jehož jest litovati a ne souditi, jest zakázáno souditi, nechceme-li býti sami souzeni.
Překročíme-li tento první stupeň a zvítězíme li nad astrálním hadem, může se to státi jen pomocí Neviditelné Mocnosti z úrovně Božské.
Jmenujeme-li ji andělem strážným, „příjemcem světla“, „poslem Nebeské Panny“, toť lhostejno, skutečnost sama jest důležita.
Poznání vlastní skutečné nepatrnosti a nízkosti posílené přesným poznáním bytostí, které nejsou démony, jako my. Pudí žáka, aby se vrhl vroucí modlitbou v náruč Spasitele, jenž jest vším, kdy my sami nejsme ničím a aby se cvičil nemluviti již zle o svých bratřích ani jich nesouditi, tím méně odsuzovati.
Pak vyvíjí se buď přímé slyšení srdcem, nebo přímo zření globulí pinealní, nebo dotyk do dálky: středisky pleteně sluneční samé schopnosti naším fysiologiím vírou, jak by řekl St. Martin.
V tomto období vývoje málo záleží na tom, jaké stravy se užívá.
Božské síly rodící se v bytosti, aby v ní ustavily mystické manželství Beránka, to jest: spojení Jeho Osvíceného Astrálna s jeho Osvíceným duchem, jsou dosti silny, aby spálily všechnu tělesnou nečistotu a modlitba nahražuje každou dietu, ovšem s podmínkou, že nezatemňujeme své nadfysické smysly hmotnými essencemi a lihovinami, jež vrhají žáka do Astrálna nižšího.
Svatý Pavel ostatně odkázal dobře na pravé místo ony pyšné, jimž byla dieta a zdrženlivost dogmatem.
Bytost takto vyvinutá nebojí se ztratiti svojí čistotu vprostřed nečistých, stejně jako Kristus ukázal cestu, žije mezi trpícími a nízkými, stejně Křesťanský Illuminát, jde mezi nemocné, zoufalé a chudé a jeho zásluhy a jeho naděje rovněž jako jeho schopnosti se upevňují právě ustavičnou snahou dělit se o to, čeho se mu dostane s těmi, kdož nemají ničeho.
Pak stane se vnímání Božských osobností bystřejším, zprávy a sdělení jsou trvalé a žák se může bez obavy svěřiti vedení Otce, Jenž mu dává život. Syna, jenž mu dává intelektuální pokrok Slovem a Láskou a Ducha, jenž jej osvěcuje.
Cesta mystikova určuje se vskutku jen studiem těchto záhad.
Jestliže člověk posvětil všechny své snahy získání statků duchovních, jež patří k říši Pána našeho světa, našeho Pána, bdělého zástupce věčného Krista, pak jest mu smrt jen korunou, žádoucím vrcholem neustálé snahy a daleka toho, aby byla bolestnou, jest mu štěstím a radostí.
Několik poznámek k mechanismu těchto dvou směrů, mezi nimiž jest mnoho přechodů, osvítí několik těch bodů, jež by v důležitém tomto předmětu mohly zůstati nejasny.
To, co nazývali mystikové pádem, není příhodou lidské přirozenosti tak vzdálenou, aby nebyla každému duchu dána možnost učiniti si vlastní a pokusný názor o tomto problému.
Jsouť v pravdě dva zákony, postupné, jež přesně uskutečňují analogii protiv; jeden z nich je zákonem hmoty, jež roste postupným zatemňováním ducha a druhý jest zákonem ducha, jenž roste postupným osvětlováním hmoty a její povznesením na stupeň činné síly.
Cesta oslepovací spočívá v hledání radostí hmotných v květu pýchy, bohatství pro sebe sama a sobectví ve všech jeho útvarech.
Cesta osvěcující spočívá v hledání bolesti zduchovňujících, vážení si zklamání, zkoušek chudoby a úkolů společenských a odevzdanosti ve všech její útvarech.
Chyba – hřích Adamův záležel v tom, že věřil, že člověk dávaje život zárodku hmoty, nalezne pevný bod opory, kterého dle jeho mínění nemohl pouhý duch poskytnouti.
A každý duch prodělává znovu období, které poznal všeobecný duch lidstva, čili Adam–Kadmon.
Tak jest obraz velkého pádu věrně opakován vtělením, čili oděním ducha tělem z masa, leč tento duch jednou vtělen, jest přiveden k tomu, aby sám soudil svojí vlastní zkušeností čin Adama–Kadmona.
Věk rozumu dovoluje mu uvědomiti si oba řády sil zcela různých jež v něm působí: nejprve síly sobecké, jež ho pudí, aby se považoval za střed všehomíra a aby vše vztahoval na sebe s právem užívati pro pouhou svoji zábavu a k dosti učinění své vlastní sebelásce, platě, jeli to nutno, několik mší, nebo několik modliteb sluhům duchovním, kteří jsou pověřeni úkolem zbaviti ho nepříjemností posmrtných, pak horoucí síly lásky a milosrdenství, jež jej učí, aby se nepovažoval ve vesmíru za nic než za slabého posla jiných krajů, aby neužíval jmen jež snad má než pro nešťastné a spíše jako pokladník než jako výhradný majitel a konečně aby vešel ve styk s bytostmi úrovně Neviditelné, Vyšší, jež jsou pravými prostředníky mezi tímto životem a stavem příštím.
Rozhodnutí, kterého se přidrží duch mezi těmito dvěma cestami bude buď druhým pádem, nebo první očistou (reintegrací): k osvícení v jeho povinnostech budou mu sloužiti zjevení náboženská „ať kterákoliv, směřují všechna k témuž cíli“ a hlavně praktická zjevení od Nebeské Matky skrze lásku.
Láska, jež odstraňuje a ničí všechny přehrady, sdělané různými lidskými zájmy a civilisacemi, toť velká výzva Stvořitele k Jeho tvorům.
A. Platon učinil velké odhalení – ukázav, že láska muže k ženě, jež probouzí k povšechnému životu i srdce nejzatvrzelejší, není než prvým dětským žvatláním lásky člověka k svému Bohu.
Tak duše, jež mnoho milovala, brala podíl na Vyšším Životě a Kristus volá: „mnoho ji bude odpuštěno, neboť mnoho milovala“.
Pro nejhoršího sobce je láska již výzvou k životu ve dvou a on jí nastupuje cestou, která vede k obětování svého života životu jiných. K cestě korunované Milosrdenstvím.
Zvolí li duch tuto druhou cestu, zmizí proň všechny tak zvané hmotné skutečnosti, reálnosti.
Peníze, postavení, pocty, jsou mu jen slabými lákadly pro duši, jež touží vnímání sil vyšších, sjednocení se svým Spasitelem a spatření Nebeské Sofie.
Člověk uvědomuje si víc a více život Neviditelna modlitbou a jeho duch opouští časem tento svět, aby byl vznesen zářícími průvodci do onoho druhého „domova“ a když se vrátí nazpět dolů, jest jen jako herec, jenž hraje svou úlohu pro galerii, zatímco pravý život jeho jest jinde.
Stejnou měrou, jak se styky obou úrovní stávají častějšími, cílí se duch svému cíli blíže a smrt jest nejprostším dějem světa a zároveň také nejblaženějším: jeť to konečný návrat do oné pravé otčiny, kterou jsme dříve navštěvovali pokradmu a tento návrat děje se cestami, jež jsme již často konali.
Zasvěcenec, jenž odumírá zemi, má po několik okamžiků pocit rozkošné únavy, pluje po Krásné řece nesen roztomilou lodičkou, nebo letí lehce v nebeskou nesmírnost – toť odměnou těch, kdož, byť by i jen jedenkráte byli ve styku s Naším Pánem.
Smrť, toť návrat domů!
Jest nyní třeba líčiti úzkosti těch, kdož postavili svůj dům toliko v říši Knížete tohoto Světa?
Jest třeba připamatovávati rozervanost ducha, jenž se probudí nemaje jiného příbytku než dřevěnou rakev, neb hřbitov a jenž oplakává své pozemské poklady, které se mu staly prázdnými přeludy?
Jest třeba uváděti zrakům našim prudkou bolest působenou patřením na rozklad těla masového, z něhož jsme učinili jediný svůj skutečný chrám a střed svého zbožňování?
Lépe jest připamatovati Nekonečnou Dobrotu Otce, Jenž nikdy nikoho nesoudil a Jenž vysílá klidně své posly aby ho vyrvali z tohoto zmatku až po okamžik, kde Nebeská Panna naň vztáhne Své slitování, jímž je naplněno její srdce ku všem slepým a hříšným.
Smrt není hroznou než pro ty, kdož jí neznají a ze všech vtělených, ze všech kdož sestoupili z úrovně Božské na pláň zemskou - nikdo ani Buddha, ani Mojžíš, ani Krišna, ani Mohamed nevrátili se branou Smrti, neboť všichni oni snad projevovali Boha – tvoříce mu ve svém srdci důstojný oltář – byli Božskými lidmi - ale lidmi.
Bůh dovolil, aby Pán náš Ježíš Kristus, když zemřel překonav brány pekla – prošel znovu bránou ze slonoviny, vzal na sebe znovu tělo, o něž se marně pokusily zákony zničení a zvolal: „O hrobe, kde jest tvé vítězství, o Smrti, kde jest tvůj osten?!“
A toto není zapsáno v pozemské knize Evangelií, toť zapsáno v nesmazatelných obrazech, ve věčné a živoucí Knize, v níž Mistr, jehož jméno budiž pochváleno – dal slabikovati zakladateli našeho řádu – v jehož jménu a s pomocí Ochránců neviditelných započínáme naši práci.
Lóže Simeon v Ofiru