Dokumentační centrum českého hermetismu

Orientalistu, praktikujícího jogína a mystika Borise Merhauta, který by se v letošním roce dožil 100 let, si dnes připomínáme v rozsáhlém nekrologu jeho přítele Petra Kalače, který vyšel krátce po Borisově smrti v revui Logos 2017 a později i v unitářském periodiku Tvůrčí život č. 5/2018.

VZPOMÍNKA NA BORISE
Petr Kalač
Dokumentační centrum českého hermetismu (www.dcch.grimoar.cz)

Bylo to minulý rok na podzim, kdy jsem se prostřednictvím SMS zprávy dozvěděl, že zemřel jeden z posledních přímých žáků „pána co mohl mluvit“, tedy Mistra Bedřicha Hejhala, významný český orientalista, filosof a religionista, pan Boris Merhaut. V tu chvíli mi bylo jasné, že svůj nevýslovný vděk mohu Borisovi vyjádřit snad už jen prostřednictvím nekrologu, protože o pohřbu v Kostelním Vydří jsem se vlastně ani nedozvěděl. Tak dnes odcházejí velcí duchové jednoho století. Bez poct a často skoro zapomenuti.

PhDr. Boris Merhaut (6. 1. 1924 – 26. 9. 2016), se narodil (za asistence otce a dědečka) v Praze Hlubočepích, šest měsíců po sňatku svých rodičů, do ryze lékařské rodiny, která však pocházela z původního selského rodu, vlastnícího statek ve Zdicích. Dostal jméno Boris, což je rozkazovací způsob slovesa boroťsja s významem bojovat (za pravdu a spravedlnost ve světě, který si zvykl na kompromisy se zlem). Borisův otec, legionář a zdravotní rada MUDr. Miroslav Merhaut (*1891?), byl obvodním lékařem v Praze, děd MUDr. Antonín Merhaut (1861 – 1932) průkopníkem tělovýchovného lékařství a balneologie (zakládal lázně v Trenčanských Teplicích). Lékaři různých odborností byli i jeho tři strýcové a bratranec (partyzán SNP), který odcházel do důchodu jako ředitel OÚNZ ve slovenském Ružomberoku. Borisova matka Jekaterina - rozená Gaisová († 28. 11. 1981), dcera náčelníka železniční stanice, pocházela z Kyjeva. Manželství jeho rodičů nebylo šťastné. Otec byl závislý na společenském životě a alkoholu, matce, která vedla domácnost, imponovaly koncerty vážné hudby. Borisův křestní list byl vystaven pravoslavnou církví, ale jeho otec (bezvěrec) si nepřál, aby jeho syn na náboženství docházel a toto mu znemožnil. Katechetickou průpravu pak dostal od tety Alby, vroucí evangeličky, která ho jako předškolní dítě vodila k jeho babičce (v časopisu Pražanka publikovala vzpomínku Borik, kde popisuje rozmluvy s malým Borisem) a dále pak na školních hodinách katechismu, které vedl ruský pop, otec Sovatij. S maminkou chodil do husitského kostela v Dejvicích. Kmotrem byl Borisovi spisovatel František Kubka (4. 3. 1894 – 7. 1. 1969) ze skupiny tzv. Pátečníků, díky jehož intervenci přibyl do anglické mateřské školy. Ze základní školy se pak ve čtvrté třídě, opět za přispění svého kmotra, dostal do přípravky na Státní francouzské gymnásium, kde studoval čtyři roky. V této době se také datují Borisovy první kontakty s Unitárií, kam docházel na promluvy o józe a tibetském buddhismu JUDr. Eduarda Tomáše (25. 11. 1908 - 26. 5. 2002). Na prázdniny jezdíval do Rožmitálu pod Třemšínem (v letech 1946-53 měl pronajatu opuštěnou chalupu v nedaleké obci Míšov u Spáleného poříčí). Do jeho maturity zasáhla okupace. Zkoušku dospělosti nakonec složil na českém gymnásiu, po které byl okamžitě totálně nasazen a přeškolen na pomocného brusiče. Zde ovšem neuspěl (na stroji si zranil ruku) a skončil u zatemňování v nádvorní četě továrny Junkers s odbočkou Rupa Modřany, kde se vyráběly součástky do německých raket V1 a V2. Pracoval zde ve dvanáctihodinových směnách. Vzácné okamžiky volna využíval k návštěvám kroužku sestry slavného malíře, který portrétoval šrí Ramakrišnu (18. 2. 1836 – 16. 8. 1886), paní Heleny Dvořákové. Ta byla napojena na Rámakrišnovu misii a žáky svámího Vivékánandy (12. 1. 1863 – 4. 7. 1902). V této době ho upoutala kniha Přímá stezka od Květoslava Minaříka. S ním pak navázal písemný kontakt a později se několikrát osobně setkali. Kniha v něm probudila zájem o Indii, proto začal studovat hindustánštinu v kursech Orientálního ústavu, který „přežil“ zavření vysokých škol. Zde se Boris seznámil se svou budoucí ženou Eliškou Kadláčovou (* 28. 9. 1922), kterou si vzal již během studií. Potkal zde i žačkou tajemného mystika Bedřicha Hejhala (25. 9. 1895 – 3. 9. 1960), paní Věrou Fnáškovou, která ho v roce 1943 přivedla do Hejhalova kruhu a krátce na to i Elišku. Skupina se scházela v Blodkově ulici na pražském Žižkově, v bytě místního krejčího pana Kroulíka. Merhautovi časem poznávali i další hejhalovce a v praxích, které tato cesta skýtala, se s ostatními žáky pozvolna odívali do Světla. Zkoušky byly tvrdé, vyžadovala se např. sedmiletá sexuální abstinence (Merhautovi vlastní děti nikdy neměli), minimalizování kontaktu se světsky založenými lidmi. Studium jiných nauk se nedoporučovalo. Schůzky se odehrávaly 1x měsíčně, tak dlouho totiž vydržel duchovní náboj, který žáci při setkáních od Mistra obdrželi. Boris s Eliškou patřili k Hejhalovým nejmilejším žákům. A byť byli i nejmladší, měli privilegium častějšího styku s Mistrem. Toto výjimečné přátelství mezi Bedřichem Hejhalem a Merhautovými vydrželo až do Mistrovy smrti, přičemž o stupeň lepších výsledků v této speciální praxi získala Eliška. Merhautovi nikdy nepomýšleli na emigraci, byť k ní měli i několik příležitostí. Chtěli být živým příkladem toho, že i v zemi pokořené husákovským útlakem lze přežít, díky příslušnosti k iniciační skupině, která žila v jiné prostorovosti a ne v převládajícím ovzduší strachu. Tato vyšší ochrana pomáhala Borisovi i během četných výslechů Státní bezpečnosti, která ho chtěla „zlanařit“ ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou. Viz níže uvedený text...
Po příjezdu Rudé armády Boris vypomáhal jako rusko-český tlumočník v generálním štábu maršála Ivana Štěpanoviče Koněva (28. 12. 1897 – 21. 5. 1973), který se všemožně snažil o oddálení příjezdu prezidenta Eduarda Beneše (28. 5. 1884 – 3. 9. 1948) do Prahy. Na základě těchto, ale i dalších zkušeností své rodiny, Boris důvěru v Rusko rozhodně nezískal. Ještě v roce 1945 se zapsal na lékařskou a zároveň na filosofickou fakultu UK, ale srdce ho po pěti semestrech medicíny přitáhlo ke studiu indologie, pedagogiky, religionistiky a psychologie. Indologii zde tehdy vyučovali Vincenc Lesný (3. 4. 1882 – 9. 4. 1953) a Otakar Pertold (21. 3. 1884 – 3. 5. 1965). V rámci výuky absolvoval studijní pobyt v Británii, přičemž měl od dr. Dušana Kafky doporučení na několik unitářských pastorů, se kterými navázal přátelské styky. Ty se později zúročily ve vřelé česko-britské unitářské spolupráci. Boris navíc své tehdejší angažmá doplnil dvouletým státním knihovnickým kursem, který studoval u docenta Zdeňka Václava Tobolky (20. 6. 1874 – 5. 11. 1951), společně s Eliškou. Během studií, konkrétně v roce 1949, se Boris a Eliška narychlo vzali, aby zachránili byt po Věře Fnáškové, která emigrovala do Ameriky. Borisova disertační práce se zabývala vytvářením odborné terminologie státního jazyka nezávislé Indie. Doktorát UK získal v roce 1952. Po studiích se s Borisem počítalo v odboru orientalistiky Ministerstva informací, místo mu zde držel kolega z Orientálního ústavu, dr. Miroslav Krása (1920 – 2004). Když se ale Boris dozvěděl, že by tu mimo jiného fízloval přidělené cizince, zvolil raději podřadné místo domovníka, kde po dlouhém boji s bolševiky získal naturální byt (Hlubočepská č. p. 64). V té době si přivydělával jako učitel ruštiny a západních jazyků. V roce 1954 byl, i přes hanebný posudek domovní důvěrnice, přijat v oddělení dokumentace Orientálního ústavu ČSAV, kde již dva roky pracovala jeho žena. Boris se v práci osvědčil, stal se vedoucím oddělení a jako koordinátor názvosloví Československého vojenského atlasu (Naše vojsko 1965) byl odměněn diplomem parciálních držitelů Řádu páce, avšak odmítl vstoupit do KSČ, takže byl z místa vedoucího dokumentace sesazen. Nicméně za tu dlouhou dobu, kterou v Orientálním ústavu společně s Eliškou prožili, se podívali např. do Moskvy, Boris pak na půl roku do USA (1967), kde přednášel na řadě universit, Eliška do Indie. Během Pražského jara byl Boris jako odpůrce totality delegován do Celoakademického výboru ROH, který spolupracoval s odboráři velkých závodů, jenž zpomalili Husákovu normalizaci zhruba o dva roky. Kvůli tomu musel (z politických důvodů) v roce 1972 Orientální ústav opustit dohodou, za což však získal celkem příznivý kádrový posudek. Díky intervenci Borisova spolužáka Zezuly pak krátce působil v Československém svazu bytových družstev jako zahraniční referent. Časem po něm však bylo vyžadováno falšování výkazů deviz na zahraniční cesty, proto odešel. V letech 1974-76 nalezl uplatnění jako žurnalista ve Zdravotnických novinách, pod šéfredaktorem MUDr. Stanislavem Kavkou. Velice rychle se zde vypracoval v rubrice o novinkách z lékařské společnosti a dopomohl tomuto periodiku k padesátitisícovému nákladu. Byl přijat do Svazu českých novinářů, kde inklinoval k investigativní žurnalistice. S nástupem nové vedoucí redaktorky D. Veselé, která se Borise chtěla zbavit, kvůli jeho kádrovému posudku, musel toto řešit rozváním pracovního poměru. V polovičním invalidním důchodu pak dosloužil na oddělení zdravotní výchovy (alkoholismus, drogy, tabakismus, gerontologie) ÚNZ hl. m. Prahy, kde odhalil podvody při vykazování dárcovství krve. Jako předseda Celostátního protialkoholního sboru, zabránil RaJi v nečistém zisku 1,5 milionu korun, který měl vzniknout během spartakiády. Navíc odmítl spolupráci s StB, která chtěla duplikovat experimenty CIA a KGB s LSD a dalšími psychotropními látkami. Sám totiž v této době pracoval v nadúvazku jako psycholog Psychiatrické léčebny v Sadské, kde prováděl terapie neurotiků právě za pomoci LSD^1/. Jeho odchod nakonec „zařídila“ rudá komisařka MUDr. Stupková. Jako člen psychoterapeutické sekce Psychiatrické společnosti a Světové federace duševního zdraví, pořádal na své chalupě v Budínku č. p. 23 u Dobříše, kde měl od roku 1975 přechodné bydliště, semináře a letní tábory jógy, kam jezdívali i zahraniční diplomaté – přátelé Merhautových, což všudypřítomná StB nedokázala pochopit. Za dobu činnosti tohoto „mini-ášramu“ se na Budínku vystřídalo kolem 1000 zájemců. Po odchodu do důchodu, který Boris považoval za nejuspokojivější životní údobí, působil jako novinář, přispívající bezmála do 40 periodik (Časopis lékařů českých, Ekologie a společnost, Naše rodina, Naší přírodou, Nika, Praktický lékař, Svobodné slovo, Vesmír, Zdraví, Zdravotní pracovnice, aj.). V časopise Nika, působil jako člen redakční rady. Na mezinárodním poli byl příslušníkem Světové federace pro mentální zdraví, členem mezinárodního hnutí „zelených“, působil jako najatý sekretář na mezinárodních symposiích. Své odborné publikace vydával v nakladatelstvích Academia a Avicenum. Přednášel ve zdravotnických zařízeních a postgraduálních kursech, spolupracoval s filmem (Techfilm, Agrofilm), také jako titulkovač hindských, anglických a francouzských celovečerních snímků. Specializoval se na kombinatoriku oborů ekologie, zdravotnictví, sociální péče, psychologie a prognostiky. Po Sametové revoluci byl rehabilitován a znovu přijat do Syndikátu novinářů, kde se angažoval zejména v nově ustaveném Klubu ekologických novinářů. Založil nadaci Zelené alternativy, působil jako tiskový mluvčí náměstka ministra zemědělství ing. Richarda Jana Bartáka (*4. 6. 1931), stal se delegátem ekologických iniciativ, pracoval v komisi pro Chartu Země Ligy národů Severu pro ekologii a rozvoj, byl redaktorem Zpravodaje alternativních zemědělců. S Českým rozhlasem realizoval programy Excerpta stanice Vltava, angažoval se i v Radiu Svobodná Evropa (Český rozhlas 6), spolupracoval s televizí. Jeho bibliografie čítá cca 2500 položek a obsahuje kromě jiného překlady z indických jazyků, francouzštiny, angličtiny, němčiny a ruštiny. Za příspěvek „Etika Země“, na mezinárodní konferenci Hornická Příbram (1994), byl oceněn bronzovou medailí. Z Prahy do Dobříše se definitivně odstěhoval v létě 1995. Bydlel v ulici U ovčína č. p. 1489. Spolupracoval zde s ochranáři, stal se členem místního šachového klubu a poradcem oddílu jógy, přispíval do Dobříšských listů. V Praze se nadále příležitostně angažoval ve Společnosti pro trvale udržitelný život, v komisi Public Relations a ve sboru Náboženského sdružení českých unitářů (byl zde místopředsedou ústředního správního sboru a členem redakční rady Unitářských listů). Spolupracoval s jejich pobočkami v Brně, Plzni i Hradci Králové. Osobně se mocně zasazoval za integraci České republiky do Evropské unie. Z těchto pohnutek se stal zakládajícím členem Charty 98, Nového hnutí a Impulsu 1999. Na Dnech unitářů ve Weinheimu (Bádensko-Würtenbersko) v červnu 2001, představil svůj plán zamýšleného českého střediska, fungujícího podle principů IARF – Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu. Tuto vizi nakonec uskutečnil v o. s. Kastélie^2/ – neziskovém sdružení, tvořeném dobrovolnými aktivisty i profesionálními pracovníky (zakládající členové byli Zdeněk Vrška, Jiří Nykl, Petr Dubský), se sídlem v bývalé škole malé vesničky Horní Bolíkov č. p. 39, situované v panenské přírodě nedaleké Telče. Sem se manželé Merhautovi odstěhovali z Dobříše a sem jsem je od roku 2005 jezdil navštěvovat po té, co mi o Borisovi řekl Kuba Hlaváček (*1975), který s ním dlouhodobě spolupracoval v rámci činnosti nakladatelství Malvern. Boris tehdy hodně publikoval v unitářském časopisu Poutník, jehož byl šéfredaktorem. Naše rozhovory, které probíhaly nejprve na dlouhých procházkách a pak už bohužel jen u Borisova lůžka, směřovaly především k osobnosti jeho a Eliščina Mistra – Bedřichu Hejhalovi. Dotýkaly se však i dnešní hluboké krize lidské společnosti, ze které Boris viděl východisko v budování ostrůvků pozitivní deviace – lokální a regionální soběstačné pospolitosti, fungující mimo žentour majoritních společností. Lidské bytí neviděl jako sebestřednou existenci jednotlivců, ale jako pokornou službu druhým s důrazem na vědomí si vzácnosti lidského zrození, ve kterém každý člověk dostává do vínku zárodek světla, které je branou do ráje srdce a hlubin bezpečí. Zároveň varoval před osmi zly: bezpracně nabytým bohatstvím, rozkoší bez svědomí, věděním bez charakteru, vědou bez pokory, politiky bez zásadovosti, podnikáním bez mravnosti a poctivosti, náboženskou vírou bez oběti a občanskými právy bez zodpovědnosti.
Boris Merhaut dožíval v příkladné péči Domova seniorů v Budíškovicích, odkud byl v září 2016 převezen do jindřichohradecké nemocnice, kde nakonec i zemřel. Jeho tělo bylo zpopelněno a místo jeho hrobu zůstává pro davy skryto.
Z jeho literárního odkazu připomeňme nesmrtelnou „Žlutou jógu“ - Jóga od staré Indie k dnešku (Avicenum 1971), kterou opatřil předmluvou, doslovem atd. Své původní knižní texty a překlady zveřejňoval většinou v rámci kolektivní práce českých orientalistů, např. s Dušanem Zbavitelem: Bozi, bráhmani a lidé (Praha 1964, Moskva 1969), J. Ehle: Čas bubnů (1970), Ch. Džibrán: Prorok (1973). V neposlední řadě vydatně přispíval do Nového orientu (již od roku 1950) a mnoha dalších periodik (viz: Kdo byl kdo-čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, Libri 1999).

^1/ Boris Merhaut se v této souvislosti vyjadřoval i k tématu thanatologie a poukazoval na význam psychedelik umožňující jednoduší přechod umírajících na „druhý břeh.“ V tomto ohledu později zaujal i ministryni zdravotnictví MUDr. Marii Součkovou (*31. 7. 1953), která následně zvažovala doplnění klasické „léčby“ morfiem, látkami na bázi LSD a psilocybinu.
^2/Název Kastélie byl inspirován enklávou moudrých a moudrost hledajících lidí, zmíněnou v románu Hermanna Hesseho Hra se skleněnými perlami. Toto občanské sdružení fungovalo v Horním Bolíkově prokazatelně již v roce 2004. V jeho programové náplni převládala výuka ekologie, jógy, religionistiky, filosofie, jazyků, hudby atp. Orientovalo se i na charitativní činnost, poradenství v otázkách lidských závislostí a pořádání kulturních akcí. K dispozici zde byla obrovská soukromá knihovna obsahující díla orientální filosofie, religionistiky, ekologie aj.


ODKAZY:
Logos 2017. Sborník pro esoterní chápání života a kultury | Logos |TRIGON (trigon-knihy.cz)
https://unitaria.cz/publikace/casopisy.html

OBR.
Merhautovi - archiv DCČH
Petr Kalač a Eliška Merhautová, Horní Bolíkov 2008