Dokumentační centrum českého hermetismu

Ohlédnutí za dr. Josefem Dolejším (*31. 7. 1942)

Vážení přátelé českého hermetismu,
je mou smutnou povinností vám oznámit, že nás 30. 03. 2023 v nedožitých 81 letech opustila fascinující persona (zdaleka nejen) hermetické scény a můj blízký přítel – PhDr. Josef Dolejší.
Rád bych zde alespoň náznakem přiblížil jeho osobnost a dílo. Pokusím se být stručný, leč v případě někoho tak činorodého to nebude jednoduché. Pan doktor, ač to o sobě nikdy netvrdil, byl skutečným pansofistou. Jakožto fenomenální historik se vedle filozofie věnoval především dějinám umění, vojenství a okultních nauk. V souvislosti se svým zájmem o historické zbraně dokonce studoval i metalurgii, napsal obsáhlou knihu o husitství (a mnoho jiných napříč tématy), zvládl se stát kozáckým plukovníkem a ještě dlouho po sedmdesátce cvičil na zahradě iaidó s katanou. Většinu života se věnoval pedagogické činnosti, ale byl nucen pracovat mj. také v hutích. Byť i tyto a mnohé další rozměry jeho života jsou nepochybně zajímavé, omezím se pouze na výčet přeci jen blíže související se zaměřením DCČH.
Zde jistě stojí za zmínku, že se již v r. 1987 stal držitelem záslužného kříže Pro Melito Melitense Suverénního rytířského řádu maltézského, jehož byl jedním z hrstky členů u nás a po r. ’89 i sekretářem Českého velkopřevorství. Měl lví podíl na jeho reorganizaci a z této pozice se zásadně podílel i na přípravě návštěvy Jana Pavla II. Později, když došlo na řešení restitucí, byl spolu s dalšími původními osobnostmi, řekněme, odsunut a nahrazen povolnějšími, nikoli však povolanějšími. To už je ale jiný příběh.
V devadesátých letech se jako leckteří jiní lačně vrhl na množství zpřístupněné literatury, ale „new age“ jej neoslovil a záhy se vrátil k hermetickým a alchymickým kořenům. Jeho mysl byla takto přirozeně nastavena a ukotvena. Špatně nesl, když si lidé cokoli nalhávali a do tradičních nauk projektovali své vidění světa. Na straně druhé byla jeho povaha vždy zcela otevřená, o čemž svědčilo i velké množství východoasijských a dalších vlivů, jimiž obohacoval tradiční poznání, vždy v dokonalé syntéze. Nebo třeba psychotropní látky – byť nikdy téměř žádné neokusil, teoreticky jim velmi dobře rozuměl. Ač jsem u něj nikdy nepozoroval jediný náznak arogance, realita byla taková, že rovnocenné partnery k diskuzi si hledal jen velmi těžko. Mezi zřídkavé příležitosti, kdy takové nacházel, patřily bezesporu seance u pana Zadrobílka (D. Ž. Bor), kde se pochopitelně setkal s dalšími ikonami místní scény, z nichž se již bohužel mnohé, včetně hostitele, odebrali na touž cestu, jako on.
Pojďme si uvést alespoň malý výběr z jeho písemného díla:

- Časopisecky lze zmínit třeba příspěvky v Logosu, např. „Jitřní záře české alchymie“ – obsáhlé pojednání o sládku, alchymistovi a vynálezci piva v prášku Otakaru Zacharovi (2000), či „Modlitba k bohyni Ištar babylonské“ (2004), syrová a půvabná zároveň. Místní čtenáře pak, poněkud paradoxně v časopise Militaria, patrně zaujme článek o N. A. Muchinovi, neprávem pozapomenutém souputníkovi Fr. Kabeláka a s ním také J. A. Smíchovského a hraběte de la Cámary.
(http://www.militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/kapitan-n-a-muchin-a-praha-esotericka.html)

- Velmi půvabná jsou knižní dílka „Alchymistické zahrady Čech“ (2002) a „Skryté symboly pražských zahrad“ (2003). Že pan Dolejší o tématu leccos ví, naznačovala jednak jeho knihovna a také jeho vlastní zahrada, na níž si velmi zakládal. Při jedné cestě k Ohři pro ty nejvhodnější balvany jsme málem skončili i s autem v řece. To je ale nad rámec tohoto textu. Zmíněná dvojice knih je každopádně velmi vhodná i jako inspirace k tematickým výpravám.

- V té souvislosti nelze opomenout ani místopisné publikace, např. „Krajinou putující hvězdy“ (2001), kde autor odkrývá na místech katolických kostelů (a menší měrou i jinde) pohanská božiště a podobná kultovní místa Slánska a Kladenska.

- Další zajímavou podmnožinou jsou knihy s církevní tématikou. V r. 2003 vycházejí pod názvem „Duch smaragdového kříže“ dějiny lazaritů (vojenský a špitální Řád rytířů sv. Lazara Jeruzalémského) s důrazem na české země a o čtyři roky později pak „Rytíři a dámy papežských řádů“ o českých nositelích vatikánských vyznamenání.

- Závěrem bych rád zmínil ještě alespoň neotřele pojatou a lehce pikantní (byť se pan doktor bohužel musel kvůli čtenářské přístupnosti držet poněkud zkrátka) knížku „Tajemné životy Jakuba Krčína“ (2015), jejíhož protagonistu zde jistě netřeba představovat.

K naprosté většině knižních publikací proběhla i série přednášek, jež byly vždy nezapomenutelným zážitkem, ostatně jako každé osobní setkání. Ačkoli se těšil slušné fyzické a vynikající duševní kondici, větší společnost pan Dolejší v posledních letech nevyhledával; o to raději jsem byl, když v létě 2022 přijal pozvání na „Šťastnou hodinu VII.“ do Stráže n. Nežárkou (symbolicky spojené s baronem Leonhardim či Emou Destinnovou), kde se s místní scénou mohl, aniž by to byl pochopitelně tušil, pomyslně rozloučit.

Pane doktore, budete mi neskutečně chybět. A mnohým, již Vás nestihli poznat, také – jen o tom nebudou vědět. Z pozice věčnosti uběhne jen okamžik, než se opět sejdeme. Budu se těšit, jako vždy!

Martin Jílek


OBR. z archivu M. Jílka
Návštěva J. Dolejšího u V. Zadrobílka
J. Dolejší při hře na guqin
J. Dolejší u obrázku E. Destinnové ve Stráži nad Nežárkou 2022